I want to meaning of my life....

Junkie, D.O.D.!

24. prosince 2011 v 21:04 | Emilly
Drink or Die! Předem sorry za nesouvislost a gramatickoslohový chyby. Následek otřesu mozku. A to nelžu.

Kdybych měla říct, kdy to všechno začalo, nevěděla bych. Kdybych měla říct, proč jsem to dělala, možná bych se k tomu dobrala, po delší době.

Tak to zkusíme. O Videu a důvodech, proč vůbec vzniklo, už víte. Teď bych vám ráda vysvětlila druhou věc.

Junkie Drunkie Matsumoto, ???let, heslo: Chlastej, nebo chcípni.
Jak vlastně vznikla tahle....démonka?

Jak všichni víte, začala jsem začátkem tohohle roku poslouchat kapelu X Japan. Samozřejmě víte, že z této kapely pochází i jistý kytarista s růžovýma vlasama. Začal mě zajímat a našla jsem si o něm všechno, co jsem mohla. Tedy i to, že měl nějakou sólovou dráhu. Zvědavá jsem se vydala do ústřední knihovny, kde mají i sluchátka a dala jsem na youtube vyhledat hide. Objevilo se mi tam Pink Spider, Ever Free a ještě nějaké věci. Já nechtěla klikat na Pink Spider, protože nejen, že se o týhle písničce věděla, co se o ní traduje. Klikla jsem na Ever Free. Podívala jsem se na videjko a zalíbil se mi hideho nos. :D A taky Chirolyn.

Možná se divíte, proč tu píšu o hidem, když to má být článek o chlastání. Má to souvislost. Hluboce popírám, že s mým dočasným alkoholismem má hide něco společnýho, ačkoliv když se zamyslím, tak trochu i má, vždyť vlastně kvůli němu vznikla Junkie, teda ta původní Junkie.
Původní Junkie totiž byla závislačka na hidem, na jeho hlase a písničkách a tak celkově na hudbě. Založila jsem si růžový "pinkspajdrovský" blog, kde jsem frkala jednu nemožnou pofidérnost za druhou, ale mě to bylo celkem jedno. Ten blog byl stejně šílený, jako já tehdy. Em, napsala jsem já? Junkie. Byl šílený, stejně jako Junkie.
Abych byla přesná a upřímná, Junkie začala pořádně chlastat až co začala chodit na emo srazy. Jednou mě tam zpumprdlikovala tak, že jsem byla schopná jen ležet v náručí kluka, na kterýho jsem si tehdy brousila zuby a smát se a zpívat "Drink or Die."
A tehdy nastal ten průser.

Mě se ta ožralost zalíbila. Byla jsem totiž úplně někde jinde, v úplně jiným kůl světě, kde bylo pár kámošů stejně orientovaných, a co si budem nalhávat, i stopa onoho zemřelého kytaristy. I když to popírám, já když byla v lihu, já se cítila, jakobych byla on. Občas jsem fakt měla pocit, že snad jsem hide. Žeby trest za to, že jsem si dovolila ho po smrti otravovat? Je fakt, že s druhým břehem by si neměl nikdo zahrávat, ať je médium jaký chce, nebo ať má v rodině jaký schopnosti a neschopnosti chce.
Jenže pak s opilostí přicházely i neuvěřitelný deprese. Já brečela jak nikdy v životě! Ani v sedmý třídě, když mě šikanovaly kamarádky, jsem tolika nebrečela, jako o těch sobotách....

Nevěděla jsem nikdy, co se se mnou děje, lila jsem do sebe kde co, jen aby opilost neodcházela a zároveň brečela, že nechci skončit jako můj otec, v lepčím případě jako zmíněný hide. Bylo to snad horší, než ty moje stavy v době, kdy jsem držela jednu dietu za druhou, jednu drastičtější než druhou, ve snaze vyhubnout k smrti. (Ani jedno se mi naštěstí? nepovedlo)
V těchhle stavech jsem taky jednou řpišla k úrazu, já namol, kámoš namol, on na mě skočil, já spadla, řápla se do palice a to bylo tóčo. Motala se mi hlava, i když chlast ze mě už dávno musel vyprchat, spát se mi chtělo....No ale dávala jsem to. Až když jsem na cestě domů potkala spolužačku a ta mě vytáhla do karlovek, se to v tom vedru projevilo.
Zblila jsem se, protože do mě Denisa nacpala káefko, pořád se mi chtělo spát, bolela a motala se mi hlava... Nakonec jsem jela domů. Divný je, že i přesto, jak mi bylo zle, že jsem i sotva chodila, jsem věděla, kudy mám jít a kam a na jakou tramvaj jít. Druhej den mě hlava třeštila, motala se mi, na blití mi bylo, hejbat jsem se pořádně nemohla... No, do pár dnů to všechno zmizlo, naštěstí, i když žaludek jsem měla mimo ještě asi tejden xD

Co bylo na týhle nehodce vtipný, bylo, když mi máma říkala, co jsem si mumlala, kdy jsem se zamotala a zakopla o botu, prej: Nesmím se motat, nejsem žádnej hide. A taky že jsem přísahala na svatýho Gackta, že už nikdy nebudu chlastat, protože jsem byla přesvědčená, že takle zle mi je jen z chlastu. Pak mi to docvaklo, ačkoliv od tý doby mi to myslí jaksi podivně, začala jsem mít potíže s písmenkama a to jsem nikdy neměla, že ybch bezmyšlenkovitě napsala napříklaad: Dej si chleba a sír. (Ne, nenapsala jsem to, je to tu jen jako příklad)
Je fakt, že potom jsem se trochu bála pít alkohola, ale stejně jsem pila a zchlastala jsem se do mrtě ještě několikrát, ale už to vůbec nebylo to, co to bylo na začátku.
ZAse deprese a bůhvíco ještě, no, stršný. Kdybych měla spočítat, kolikrát mě jenom zvedali ze země... To už jsem se vůbec necejtila jako Hideto, spíš jako strašná Junkie, ochlasta, ožrala prvního kalíbru. A pak najednou... křup. Něco mi seplov hlavě na správný? místo. Došlo mi, že emo komunita je jen skupina ochlastů a že já k nim patřit rozhodně nechci! Přestala jsem chodit na srazy, jen občas zajdu do čajovny, když je tam Osobnost, můj oblíbenec Rex Dvoumetrový Obecný.

Takže Junkie odešla do zapomnění, stejně jako tenkrát Sweet Kaya/Amorfia. Teda apoň doufám.
Teď je tu Emilly a ta je v pohodě. Aspoň zatím. Kdoví, jak se časem projeví, Junkie i SK/A byly taky zpočátku neškodný...

Tak, asi jsem toho napsala až moc, ale to je fuk.
Emilly alias Ranec Makových Buchet
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 im. im. | Web | 24. prosince 2011 v 22:03 | Reagovat

Jestli tě šikanovaly, nebyly to kámošky, ale to tuším víš. Já to pochopila až moc pozdě, to všechno, co mi udělala holka, o který jsem si myslela, že je moje "BFF", když se začaly moje tehdejší články z blogu objevovat na nástěnkách po škole. Co do EMO komunity, nekomentuju, neznám a i když jsem už svý emo záchvaty taky měla, nikdy jsem neměla potřebu se nějak zvlášť družit s ňákou "comm", to samý je s tím j-rockem a džapalandem obecně. Jak už jsem řekla, byla jsem na jednom srazu hara comm a na víc jich asi nikdy nepůjdu, na emo srazy nechodím, nechodila jsem a pravděpodobně ani chodit nebudu.

To Drink Or Die. Pamatuju si tě tehdy a z tvejch článků dneska a poslední měsíc(?) a jejich porovnání s příspěvkama na fb z tehdejška je mi jasný, že TO, co byla D.O.D. Junkie už ani zdaleka nejsi ty. A mám takovej dojem, že ve svý podstatě jsi taková nikdy nebyla, i když co já vím. Myslím, že kdybych o tobě věděla všechno, překvapilo by mě to - a mezi námi, asi se shodneme na tom, že někdy je lepší nevědět.

Prakticky vzato když tu píšeš o tom, jak jsi teď jiná, věřím ti, i když z osobního hlediska to posoudit nemůžu. Ale podívej se na mě. I já se od doby, kdy jsme si psaly (v přátelskám duchu) naposled, změnila. Ten J-rock už ani zdaleka neposlouchám tak, jako dřív, a celkově jsem tak nějak... znormálněla? Asi. Přijde den, kdy si člověk musí uvědomit priority. Pro mě to vždycky byla láska. Ale tak nějak si říkám, že už jsem pro chlapy obětovala až moc. Jsou to... chlapi, co dodat.

2 Emilly Poison Emilly Poison | 24. prosince 2011 v 22:50 | Reagovat

Nu, mě J-Rock drží ještě pořád "za ruku" hlavně Toshiho hlas. Asi si řekneš, že jsem fakt jebnutá, ale nedávno jsem asi měla žlučníkovej záchvat a potom mi ještě bylo trochu zle a když jsem šla, pustila jsem si X a normálně se mi udělalo líp, když jsem slyšela Toshatej hlas.

Ty slečny byly moje kámošky, než jsem byla v těch nemocnicích, ony myslely, že když jsem byla na psychině, že jsem cvok a prej mě tam chtěly dostat zpátky. Najednou to, co věděly jen ony věděla půlka základky. Hm, fajn, je to pryč, ačkoliv odpustit jim tuhle prasárnu bude dobře náročný.

D.O.D. Junkie byla moje součást, nějakej kousek mýho mínusovýho já, myslím si. Musela jsem to zažít, abych si něco uvědomila, asi. Jiný vysvětlení kromě šílenýho, že mě posed hide neznám, ale vzhledem k tomu,že mě hide posed (blbý slovo, až teď mi došlo, jak Gacktovsky to zní) že mě posed ještě před mým alkoholismem, tak...
A dost, motám to!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama